Abstrakt
Tento článek pojednává o problematice vybraných ústavněprávních aspektů nového institutu v oblasti DPH, kontrolního hlášení. Právě DPH je daní v největší míře, alespoň co do rozsahu, podléhající daňovým únikům, což s sebou nese nestabilitu právní úpravy vyvolávající mnohokrát více otázek než odpovědí.
Po krátkém úvodu věnovaném nastínění analyzovaných otázek je čtenář tohoto článku nejprve seznámen s autorovým pohledem na soulad účinné právní úpravy kontrolního hlášení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V tomto ohledu, východiska pro autorovo posouzení představuje judikatura Ústavního soudu a legislativní praxe, jejichž analýzou však autor rozpor s výše uvedeným ustanovením neshledal.
V následující pasáži článku je nastíněn autorův pohled na otázky souladu kontrolního hlášení z pohledu skupinou senátorů namítaného protiústavního zásahu do práva na informační sebeurčení. Rovněž i v tomto případě argumentujíc judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu ČR, ale i Soudního dvora Evropské unie autor neshledává zásah do práva na soukromí, jež by dosahoval protiústavních rozměrů.
Posledním rozebíraným ústavním aspektem kontrolního hlášení je rovněž demonstrovaný zásah do ústavně garantovaného práva na právní pomoc, prostřednictvím omezení povinnosti mlčenlivosti advokáta. Závěrem jsou pak sumarizovány závěry týkající provedené analýzy autora