Abstrakt
Příspěvek nastiňuje možné pojetí fenoménu egoismu v etice v kontextu filosoficko-antropologického konstruktu přirozeného stavu člověka. V novověkém a raně osvícenském myšlení bylo založení etického jednání člověka v základě nahlíženo třemi různými způsoby: jako vycházející ze smyslů, jako odpovídající lidskému rozumu a jako důsledek egoismu člověka.
Příspěvek se zamýšlí nad třetím z těchto principů. Vychází z rozlišení mezi pojetím "egoismu" a "sebelásky" a ukazuje odlišné konotace, které oba dva fenomény nesou.
Uchopíme-li první či druhý jako jeden ze základních předpokladů přežití člověka v lidské pospolitosti, zdá se, jako by z takové snahy o vlastní zachování měly zároveň vyplývat základní etické normy a způsoby jednání ve vztahu k druhým. Nicméně vzhledem k potenciálnímu rozporu mezi individualistickou a společenskou povahou člověka (ať jíž vynucenou či "přirozenou") se nabízí také opačná možnost jednání: totiž jednání na základě absence přímé sobecké motivace, které by zachování jedince sloužilo pouze jako sekundární důsledek.
Zdá se tedy, že jakýmsi překročením více či méně egoistického základu sebe sama pak může být lidská schopnost soucitu.