Abstrakt
Tématem příspěvku je specifičnost variantnosti Hlučné samoty, především její druhé verze, nad níž vládnou v odborné literatuře rozpaky (bývá označována jako méně hrabalovská). Detailnější analýzou dílčích pasáží se snažím ukázat, v čem spočívá specifičnost každé z variant, jak se tyto varianty (zejména druhé od okolních) odlišují.
Jako souhrnné označení specifičnosti druhé varianty volím legitimizační způsob vyprávění, který Hrabal pravděpodobně karikuje. K tomuto zjištění poukazuje důraz na sémantickou konkretizaci (pro Hrabala netypický), který je podvracen nejistotou vypravěče, dále jeho snaha po detailnější vykreslení nejenom reálné scény, ale také Haňťova nitra, důraz na podrobnější vylíčení nástupu normalizace.
Haňťa druhé varianty je sentimentální, postrádá smysl pro humor a sebeironii. Bídu světa připisuje na účet nehumánních nebes.
Tuto charakteristiku ilustruji na dvojím vztahu Haňti ke skatologické historce (karnevalové veselí první a třetí varianty stojí oproti metafyzice hovna varianty druhé), na odlišném pochopení strýčkovy smrti (zde vyčnívá existenciální poloha druhé varianty), v neposlední řadě na Haňťově představě obřího lisu, kterým by slisoval Německo.