Článek se zabývá přístupem českého Ústavního soudu k ochranné funkci základních práv v protikladu k tradiční, obranné funkci. Zatímco obranná funkce zakládá státu povinnost nezasahovat a respektovat základní práva jednotlivce, ochranná funkce státu ukládá aktivně jednat k jejich zabezpečení a ochranně.
Problematika je zkoumána v prvé řadě skrze judikaturu třech zahraničních vrcholných soudů, tj. Spolkového ústavního soudu SRN, Nejvyššího soudu USA a Evropského soudu pro lidská práva.
Ochranná funkce základních práv netvoří v judikatuře Ústavního soudu ucelenou doktrínu, nýbrž se zakládá na přebírání německé koncepce Schutzpflicht a doktríny pozitivních závazků ESLP. Především inspirace judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je aktuálně velmi podstatná, což se projevuje např. v uznání ústavně zaručeného práva poškozených na efektivní vyšetřování.
Tím došlo ke značné změně v přístupu Ústavního soudu k zásahům do činnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení.