Ve snaze ukázat možnost zkušenosti, jež není vymezena a omezena horizontem osvícenského rozumu, věnoval Walter Benjamin několik svých raných textů úvahám o fantazii. V těchto úvahách odkrývá logiku či řeč světa, která překračuje (novo)kantovskou dualitu pojmu a názoru, jakož i dualitu receptivity a spontaneity.
Tato řeč, kterou lze ilustrovat dětským či uměleckým vnímáním barev a zejména fenoménem duhy, zpřítomňuje pravdu nezprostředkovanou racionálními kategoriemi. Pravda však přesto není nezprostředkovaná, nevyvstává v kontinuu jednoho média, v němž by se smývaly rozdíly mezi různými způsoby zjevování světa a v němž by mizel rozdíl mezi subjektem a objektem.
Abstraktně řečeno, pravda se ukazuje v diskontinuitě, která překračuje jednotu média, aniž by toto médium narušovala.