Abstrakt
Studie mapuje generaci české katolické literatury, která nastupuje po roce 1945. V letech 1945-1948 zažívá relativně bezkonfliktní přijetí ze strany starší katolické generace i ze strany generačních vrstevníků mimo katolické milieu.
K dispozici má časopis Vyšehrad a podporu kritiků starší katolické generace. V rámci časopisu Vyšehrad tato generace víceméně přejímá základní dominanty poválečné katolické kultury: slovanskou orientaci, pozitivní postoj k socialismu a personalistický obrat.
Dva ze členů této generace aspirují na pozici vůdce a mluvčího: v Praze Ivan Slavík, v Brně Zdeněk Rotrekl. Po roce 1948 je však generace vyřazena z literatury a její členové procházejí různými životními a literárními peripetiemi (věznění, různé podoby "šedé zóny", různé formy spolupráce s disentem, v případě Josefa Jelena i "přestup" k normalizační literatuře).
Zpětně se Ivan Slavík pokouší tuto generaci v roli literárního historika rekonstruovat a přiřazovat k ní i pomezní zjevy (Ivan Diviš, Ladislav Novák). Naopak Zdeněk Rotrekl se sice také věnuje literární historii - ale věnuje se spíše rekonstruování starší katolické generace než své generace vlastní.
V tomto smyslu tedy lze mluvit o "generaci Slavíkově". Ve výsledku se tato generace jeví i po všech rekonstrukcích a rehabilitacích jako ignorovaná, stojící ve stínu starší katolické generace klasiků i formálně a myšlenkově odvážnější generace katolicky orientovaných autorů disentu.