Na základě výzkumu uskutečněného na západní Ukrajině a v České republice v letech 2011-2015 poukážu, že česká politika vůči potomkům krajanů je významotvorným faktorem pro vznik jejich imigračních tendencí do České republiky v rámci globalizovaného světa migrací. Díky finanční podpoře českého státu mohou potomci krajanů strávit letní a ozdravné tábory v České republice, během kterých mají možnost srovnání původního ukrajinského a nového českého prostředí a na základě srovnání pak deklarují české prostředí jednoznačně pozitivně.
Potomci krajanů však již vzhledem ke smíšeným manželstvím i urbanizaci mají ukrajinské etnické vědomí a na své české předky a na "krajanství" nahlíží pragmaticky, jako na benefit pomocí kterého mohou migrovat do vyspělejší země. Stávají se tak aktivními v krajanských spolcích, protože spolky pro ně představují instituce spojené s vidinou migrovat do České republiky.
Tím zároveň splňují podmínky pro imigraci, zájem o českou kulturu a o krajanský život a dokumenty potvrzující biologický vztah k českým předkům jsou totiž nutné k získání trvalého pobytu v České republice. Tím se však objevuje prostor pro typ migrace, která není v českém sociálně-vědním prostředí kvůli rozšířené etnicizaci vědy proponovaná, pro etnickou návratovou migraci, která neznamená migraci konceptualizovanou jako reemigraci (nebo návratovou migraci) s diasporickou formou sounáležitosti, ale utilitaristické využití sociálního statusu spojené s racionálním jednáním.