Autor tvrdí, že právo je normativním systémem zamýšleným k regulaci lidského chování, nikoli od života odtrženým a na životě nezávislým příkazem. V případě významné změny reality se právo adaptuje, v opačném případě se jeho normy nereflektující skutečnost stávají zastaralými.
Způsobem, jakým se mezinárodní právo vypořádává z měnící se realitou je například klauzule rebus sic stantibus či derogační pravidla. Tím, kdo rozhoduje o výjimkách z (obecného) pravidla je suverén.