Abstrakt
V textu jsou diachronně nahlíženy znaky pro základní barvy v českém znakovém jazyce - bílá, černá, červená, zelená, žlutá, modrá, hnědá, šedá. Na základě historických slovních popisů těchto znaků z let 1834-1907 je zkoumána jejich motivace (znaky byly odvozovány od typických nositelů jednotlivých barev), postupná lexikalizace a forma (zejména komponenty znaku - místo artikulace, tvar ruky a pohyb).
Zároveň jsou historické znaky porovnávány s jejich současnou podobou a jsou sledovány vývojové tendence v proměnách fonologické/morfologické struktury těchto znaků (změny místa artikulace - přesun směrem dolů, z centra obličeje na periferii; zkrácení pohybu, změna tvaru ruky aj.). Kromě toho je zkoumána možná příbuznost těchto znaků se znaky rakouského, německého a francouzského znakového jazyka (tedy jazyků, které se používaly ve vzdělávání neslyšících na konci 18. a v 19. století, a dochovaly se o nich záznamy).
U historických znaků byla porovnávána jejich motivace a forma, pro srovnání byly porovnávány i znaky současné. Jedná se o první etymologický pohled na český znakový jazyk vůbec.