Sémantické nauce o konotaci jako vlastnosti termínů, původně vypracovaná Ockhamem a dalšími středověkými schgolastiky, se v barokní scholastice dostalo nové, ontologické aplikace či interpretace v kontextu teorie vztahu. Hlavním původcem této ontologizované "doctriny de connotatis" byl, jak se zdá, Suárez.
Nauka se však následně stala předmětem ostré kritiky jednak od jezuitů Pedra Hurtada de Mendoza a Rodriga de Arriaga, a jednak od "knížete scotistů" Bartoloměje Mastria. Jiný scotista, Jan Poncius, se naopak přihlásil k teorii vztahu této nauce velmi blízké.
Pozoruhodné osudy původní sémantické teorie konotace, ontologizované "doctriny de connotatis" i širší kontext souvisejících diskusí (tj. zejména nová res-modus ontologie, jež se prosadila kolem roku 1600) dokládají komplexnost dějin scholastických idejí a jejich neredukovatelnost na nějaké jednoduché schéma (jako např. "zápas realismu s nominalismem").