Abstrakt
Příspěvek se zaměřuje na autobiografické zobrazení dětství, které hrdina vyprávění prožíval za druhé světové války. Kromě jazykové stylizace dětské perspektivy sledujeme také míru idealizace daného období.
Na příkladu děl Ivana Klímy (Moje šílené století) a Arnošta Lustiga (Zpověď) a dalších českých autorů poukazujeme na paradoxní střetávání nostalgického zabarvení vzpomínky a dodatečného povědomí o hrůzách odehrávajících se v pozadí válečných událostí. Kromě autorské reflexe tohoto rozporu zohledňujeme i specifikum memoárových záznamů týkajících se doby dětství a jejich literárnost s ohledem na referenční status žánru autobiografie.
Na tematizovaném střetu idealizovaných vzpomínek z dětství a kolektivně sdíleného obrazu míst a událostí druhé světové války ukazujeme obecnější tendence a narativní postupy kompozice memoárových textů.