Kolektivní monografie aplikuje soudobé koncepty populární literatury a braku na jednotlivé časové a georafické oblasti starověké a středověké literatury. Analyzuje projevy rysů vnímatelných jako populární či brakové v textech, jako je staroegyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie, pašijové divadlo, mariánské písně, byzantské parodie liturgických postupů, staroseverská epika a lživé ságy, arabské maqámy či španělské slepecké romance.
Souhrnný výsledek, vyplývající z jednotlivých analýz, ukazuje, že hranice mezi "vysokou" literaturou a brakem nejsou evidentně tak jednoznačné, jak se dosud bezproblémově předpokládalo. Monografie dokládá, jak využitá schematičnost zároveň umožňuje využití variačního principu nebo jak souhra konvence a invence má mnohem rafinovanější a nuancovitější podobu, než byly předchozí generace badatelů ochotny připustit.
Monografie tak předkládá ucelené spektrum pole subvertující či parodizující převládající pravidla a rozmývající stabilizovaný kánon tradice.