Abstrakt
Cílem této historicko-epistemologické studie je popsat chápání zhoubných nádorů na poli vědecké medicíny v 19. století. Práce se zaměřuje na systematická pojednání dvou významných, současně působících patologů, Karla Rokitanského ve Vídni a Rudolfa Virchowa v Berlíně.
Práce dokumentuje transformaci pojetí podstaty, povahy a příčiny zhoubných nádorů ve zmíněném období. Karel Rokitanský a jiní starší badatelé, např. skotský chirurg a anatom John Hunter, chápali nádory jinak než dnešní přírodověda: Rokitanský považoval nádor za masu usazené chorobné substance, produkované v nadměrném množství nemocným organismem.
V tomto konceptu lze spatřovat relikt starověké humorální patologie. Poruchou tělesného chemismu, "dyskrazií", Rokitanský vysvětloval celkové chátrání nemocných a výskyt mnohočetných tumorů podobného vzhledu v různých místech těla Naopak, jeho současník Rudolf Virchow jasně formuloval postuláty buněčné teorie ("všechny buňky vznikají z buněk buněčným dělením") a popsal nádory jako populaci nadměrně se dělících buněk.
Mnohočetný výskyt podobných tumorů popsal jako dceřiná ložiska, metastázy, jednoho primárního nádoru, tyto metastázy ve Virchowově pojetí rostou z jednotlivých oddrolených nádorových buněk, podobně jako embryo, které vzniká z jediného oplodněného vajíčka. Takto rozumí výskytu mnohočetných nádorů dnešní biomedicína.
Virchow ustanovil do dnešních dnů klíčový způsob myšlení teoretické i klinické onkologie. Buněčná teorie a její filosofické anticipace se rozvíjí zejména v době občanské emancipace a četných revolucí v Evropě: rodí se idea buněk jako kooperujících občanů v organismu-státě.
Je příznačné, že v téže době jako pojetí nádorů coby vlastních buněk-škůdců vznikají různé eugenické ideologie.