Abstrakt
Studie kritickým způsobem interpretuje badatelský vývoj české prozaické folkloristiky v poválečném období s důrazem na léta 1945-1970. Ačkoli bývají domácí etnologické vědy v tomto období občas charakterizovány svojí teoretickou, metodologickou a tematickou zaostalostí za bádáním prováděným na Západě, minimálně česká prozaická folkloristika představovala v tomto směru výjimku.
Navazujíc na bohatou a mezinárodně respektovanou tradici folklorní komparatistiky vysledovatelnou od konce 19. století, dokázala poválečná folkloristika držet krok se světovým bádáním, včetně toho prováděného na Západě. Tato skutečnost je dokumentována jednak participací českých folkloristů na významných mezinárodních projektech v 50. a 60. letech 20. století, jednak reflexí práce české prozaické folkloristiky v publikačních výstupech zahraničních (především západních) folkloristů v současnosti.
Zvláštní pozornost je pak věnována teoreticko-metodologické participaci českých folkloristů na dobově aktuálních badatelských trendech (především funkčního strukturalismu, formalismu a sémiotických přístupech), které dokazují unikátnost a badatelskou vyspělost domácí prozaické folkloristiky minimálně v rámci evropských etnologických věd.