Abstrakt
Prověřování možností metakreativity, tedy vytvoření autonomních naprogramovaných strojů schopných produkovat výstupy srovnatelné s lidskými uměleckými artefakty, se v dosavadní historii vždy opíralo o metodu "řízené náhody". Inspirací pro esteticky ocenitelné artefakty se zpočátku stávaly jednak křivky produkované osciloskopy, jednak aditivně skládané struktury řízené parametry nabývajícími náhodných hodnot.
V obou případech šlo o předem daný rozsah variability, která vymezuje rozsah očekávaných inovací. V praktické aplikaci lze prověřit skladbu libovolných křivek sestavených z pohybu složených kružnic (Fourierovy transformace) v poloměrech a úhlové rychlosti přizpůsobených poměrům zlatého řezu, případně v další fázi hledat postupy "školení" křivek pomocí genetických algoritmů.