Abstrakt
Příspěvek se zabývá reflexí tvorby Marie Jurićové Zagorky (1873-1957) v kontextu chorvatské prózy, autorky, jejíž romány vycházející na pokračování v denním tisku jsou institucionální kritikou označeny za populární brak pro nevzdělané čtenáře, estetický barbarismus, byť kompozičně vychází z obecně přijímaného modelu realistické narace. Zabýváme se především genderovými tlaky ve fikčním prostředí, konkrétněji problémem pacifikace a patriarchální normování postav dle binární dichotomie soukromého a veřejného, motivy sebedisciplinace spjaté s vytěsněním vlastních tužeb na úkor společenského blaha, jakož i Zagorčino "ohrožující" pojetí ženství, spočívající v reflexi ženské zkušenosti.
Příspěvek si klade otázku, je-li recepční disproporce Zagorčiny tvorby následkem modernistického odporu k realistické deskriptivnosti či se jedná o vytěsnění autorky odmítající se podřídit dobové disciplinaci ženy ve veřejném prostoru..