Zkušenost pohybu po bojišti je bezpochyby jedním z emblematických prožitků dvacátého století. Nepravidelná trajektorie individua, zmítaného ze strany na stranu tu vlivem kolektivních hnutí, tu z popudu individuální vůle, črtá po bitevním poli nahodilý obrazec, který jako by byl dokladem nesmyslnosti celého podniku.
Tato zkušenost byla mnohokrát přenesena do literárního díla a protiskla se do literatury nejen jako motiv, ale také jako princip utváření textu. Popis válečné vřavy v povídce Richarda Weinera "Ztře štěné ticho" názorně ukazuje některé základní rysy této specifické zkušenosti.
Zkušenost pohybu po bojišti zde byla použita nejen jako téma, nýbrž také jako paradigma struktury textu a přístupu čtenáře. To nám bude dokladem teze, že mimetický rozměr není v literatuře 20. století zachován prostřednictvím nápodoby zobrazeného, ale prostřednictvím nápodoby strukturního utváření zobrazeného neboli mimese tvaru, která se stala do jisté míry ražbou modernity.