Článek analyzuje skutečnost, že v případě hispanoamerického modernismu - literárního a kulturního hnutí přelomu 19. a 20. století, jehož styl je tradičně popisován coby ornamentální, inovativní, s důrazem na zobrazení krásy - je věnována čím dál větší pozornost jeho existenciální složce. Jelikož právě tato složka je nyní považována za tu, která významnou měrou ovlivnila celkový vývoj poezie 20. století, zdá se, že právě tato složka je v modernistické poezii nejnosnější. Článek bere v potaz zejména poezii nikaragujského básníka Rubéna Daría a snaží se vysledovat možné spojitosti s pozdějším francouzským literárním existencialismem, přičemž přihlíží i k dílu španělského filozofa a spisovatele Miguela de Unamuno či Daríova přítele, španělského básníka Juana Ramóna Jiméneze.
Vychází najevo, že mohla skutečně existovat jakási "vyšší" forma existencialismu pěstovaná hispanoamerickými modernisty, jež se vyznačovala důrazem na důležitost lidského bytí, tato forma se však časem, v podstatě v reakci na světové války, proměnila v "nižší" formu existencialismu.