Abstract
Krajina jako přírodní rámec lidských kultur se během času mění. Klima interaguje s místními podmínkami, vzájemně se ovlivňuje přírodní prostředí a lidské kultury.
Odkrývat dávné environmentální změny lze čtením stratifikovaných přírodních archivů - nejlépe jezerních sedimentů. Jezera jsou ale v nezaledněném středoevropském koridoru výjimečným fenoménem.
Na Třeboňsku byly vedle desítky let zkoumané lokality Švarcenberk v poslední době objeveny terénní deprese s jezerními sedimenty v 10 dalších místech, zejména v oblasti rybníka Velký Tisý a u Veselí nad Lužnicí. Vedle zmínění příkladů výpovědí biologických proxy dat z vrtů jezerními sedimenty se zaměříme zejména na krajinnou úroveň interpretace výzkumů.
Mapa regionu se plní nově zjištěnými jezery a pozdně paleolitickými a mezolitickými archeologickými doklady. Postupně se vyjevuje, že Třeboňsko bylo v pozdním glaciálu a předzemědělském počátku holocénu jezerní krajinou, podobnou dnešní Skandinávii.
Písečné duny a elevace mezi jezery byly hojně osídleny - široko daleko nevídané vodní plochy musely přitahovat pozornost a poskytovat zdroje obživy. Lidské populace patrně nezanedbatelně ovlivňovaly přírodu v okolí, pyl vegetace narušovaných míst je spolu s mikrouhlíky zaznamenatelný v jezerních sedimentech.
S přechodem na zemědělský způsob života a s postupným zaplněním většiny jezer osídlení neúživného Třeboňska odeznívá a zásadní oblastí pro neolitickou kulturu se stává navazující území s živinově bohatším substrátem (sprašové hlíny) západně od Veselí nad Lužnicí. Terénní průzkum a spolupráce biologických, geologických, geomorfologických a archeologických výzkumů se postupně propojuje v komplexní obraz krajiny.
V zdánlivě jen raně novověké rybniční krajině tak nacházíme dědictví doby o 5 až 15 tisíc let starší. Třeboňsko se stává klíčovým územím pro pozdně paleolitickou a mezolitickou environmentální archeologii a studium vývoje středoevropské vegetace, klimatu a přírody obecně.