Abstrakt
Hlavním cílem práce je ukázat, že jednotlivé linie organismů přistupují ke své přítomnosti vyzbrojeny historickou (evoluční) pamětí a zkušeností jedince, linie a společenstva. Tato diachronní zkušenost je konfrontována se synchronními podmínkami, v nichž se živé bytosti nacházejí.
Toto rozumění je umožněno společnými počátky a také společně udržovanými konzervativními interpretačními kódy a protokoly. Z těchto předpokladů kniha mapuje dějiny vzniku a evoluce života, a to v kontextu s evolucí planety.
Cílem je ukázat, že život je charakterizován dialektikou buněčné klauzury a její otevřenosti do biosférických vazeb, a to od samého počátku. Evolucionistova (podobně jako dějepiscova) rekonstrukce se ubírá cestou analýzy dnešního stavu odhalujícího "palimpsesty" dávných událostí, jakož i interpretací historických pramenů paleontologických, geologických i kosmogonických.
Planeta poskytovala minerální podklady a energii pro syntézu organických látek i pro formování prebiotických sebereplikujících předbuněčných struktur. Tyto strukury pak daly vznik v nedílné jednotě buněčným klauzurám a biosféře.
Po emancipaci života od minerálního podkladu dochází k rozvoji znakových systémů, tj. komunikačních sémiotických sítí jak buněčných, tak biosférických. Tyto sítě jsou nutnou podmínkou existence buněk i biosféry, jsou mohutným tezaurem paměti a zkušenosti sahající až k počátkům.
Na tuto sémiotickou stránku živého je zde kladen důraz při výkladu evoluce. Stěžejní otázkou zůstává, zda jednotlivé formy živého přistupují ke svému bytí ve světě podobně jako historik - evolucionista.
Výklad postupuje od lanetogeneze a prebiotické evoluce k počátkům organických struktur ("abiosféra") až k biosféře živých forem. Faktografické kapitoly jsou proloženy teoretickými úvahami podtrhávajícími výklad v hlavních kapitolách.