Naše kvartérní paleozoologie se při kvantitativních analýzách druhového složení fauny v čase tradičně opírá o 2 skupiny - suchozemské měkkýše a drobné obratlovce. Zásadním faktorem, jehož prostřednictvím dosahují datové soubory potřebné robustnosti a časového rozlišení, je dostatečný počet jedinců v každé uvažované vrstvě, resp. časovém okně (minimálně vyšší desítky).
Pro zachování těchto fosilií je nutné vápnité prostředí a v případě drobných obratlovců navíc nalezení lokalit s jejich druhotným nahromaděním (tanatocenózy, tafocenózy). Z tohoto důvodu byly dosud prováděné výzkumy spojeny zejména s krasovými oblastmi.
Ke zmíněnému však existuje alternativa, která ve světě získala široké uplatnění, nicméně u nás na své adekvátní využití teprve čeká - zbytky bezobratlých zachované v jezerních sedimentech. Jezerní sedimenty se mohou jevit jako přírodní archívy u nás velmi vzácné, avšak v posledních letech byly a evidentně i nadále budou nalézány nové lokality jezer zazemněných.
Jejich počet v současnosti dosahuje již několika desítek. Vyskytují se nerovnoměrně prakticky po celém území ČR, a to většinou mimo krasové oblasti dosavadního kvartérního paleozoologického výzkumu.
Pokrývají časové období od konce glaciálu do různých fází holocénu. V těchto sedimentech lze nalézt zbytky širokého spektra taxonů od prvoků po ryby.
Mezi nejperspektivnější patří zejména subfosilní pozůstatky perlooček (Crustacea: Cladocera) a pakomárovitých (Diptera: Chironomidae), jež jsou zcela běžné, identifikovatelné i do nejnižších taxonomických úrovní a potřebný počet zbytků je možno získat i z 1 g sedimentu. První záznam o změnách v taxonomickém složení zmíněných 2 skupin pro celý postglaciál byl v ČR poprvé získán z Prášilského jezera.
Tento příspěvek jej prezentuje v kontextu dalších, na stejném profilu rekonstruovaných environmentálních změn a představuje analýzu pakomárovitých jako nástroj pro rekonstrukci teploty v minulosti.