Abstrakt
Inkretinová analoga (agonisté glukagon-like peptidu 1) představují nedílnou část moderní terapie diabetes mellitus 2. typu. Kromě efektu na glykémii vykazují i širokou škálu pozitivních nemetabolických efektů.
Nejznámějším, v klinické praxi s výhodou využívaným, je jejich vliv na redukci hmotnosti. Představují jediná antidiabetika vykazující protektivní účinek na beta-buňky, při včasném zahájení terapie lze tedy předpokládat zpomalení jejich degenerace.
V popředí zájmu je také vliv na kardiovaskulární systém. Nejčastějšími nežádoucími účinky této terapie je přechodný gastrointestinální dyskomfort, ze závažnějších účinků bylo spekulováno o rozvoji zánětu slinivky břišní a možné souvislosti s neoplazií parafolikulárních buněk štítné žlázy.
Tato podezření dosud nebyla přesvědčivě prokázána. Vzhledem k velmi dobrému klinickému uplatnění probíhá vývoj nových forem inkretinové terapie - ať již v podobě vývoje nových analog, fixních kombinací stávajících analog s bazálním inzulinem či rozšiřování terapeutické indikace inkretinové terapie.