Abstrakt
Nejčastějším onemocněním perikardu je akutní perikarditida, jejíž etiologie je v naprosté většině idiopatická. Diagnóza akutní perikarditidy je založena na přítomnosti minimálně dvou z následujících kritérií: pleuritický typ bolesti na hrudi, poslechový nález perikardiálního třecího šelestu, typické EKG známky a nález nového nebo progredujícího perikardiálního výpotku.
Léčba akutní perikarditidy se řídí její etiologií, u nejčastější idiopatické formy je založena na empirické protizánětlivé terapii nesteroidními antiflogistiky, jako výhodná se ukazuje jejich kombinace s kolchicinem. Rekurentní perikarditida není prognosticky závažnou chorobou, má však výrazný negativní vliv na kvalitu života.
Manifestace perikardiálního výpotku je podmíněna kromě velikosti také rychlostí jeho akumulace a etiologií. Echokardiografie je suverénní diagnostickou metodou v detekci perikardiálního výpotku.
Perkutánní nebo chirurgická drenáž perikardu je indikována při srdeční tamponádě, podezření na purulentní, tuberkulózní či neoplastickou perikarditidu a u velkých nebo symptomatických výpotků nereagujících na empirickou léčbu nesteroidními antiflogistiky. Patofyziologie srdeční tamponády spočívá v pandiastolickém omezení plnění srdečních oddílů podmíněném zvýšeným intraperikardiálním tlakem.
Konstriktivní perikarditida je charakterizována jizvením perikardu, který může být zesílen a v různé míře kalcifikován; konstrikce je ale diagnózou hemodynamickou, nikoli morfologickou, v jejíž patofyziologii se uplatňují tři hlavní komponenty: restrikce plnění daná tuhým perikardem při normálních diastolických vlastnostech myokardu, disociace intratorakálních a intrakardiálních tlaků a zvýrazněná ventrikulární interdependence. V diferenciální diagnostice konstriktivní perikarditidy je nejdůležitější odlišení restriktivní kardiomyopatie.
Léčba konstriktivní perikarditidy spočívá v provedení perikardektomie.