Abstrakt
Majetky markrabat z Vohburku tvořily na konci 11. a ve 12. století hraniční území mezi Čechami a východní částí Říše v Bavorsku a Severní marce, byť držba na západní straně pohraničních hor byla vcelku roztříštěná. V tamní situaci hrály roli i majetky církevních institucí či jiných rodů.
Základní platformu kontaktů s Přemyslovci představoval dvůr římského panovníka, kde asi došlo za účasti Diepolda III. z Vohburku k dojednání sňatků jeho neteří s předními reprezentanty piastovského a přemyslovského rodu. Na okraj připomeňme, že jeden ze synů Vladislava I. a Richenzy z Bergu obdržel po svém vohburském strýci jméno Děpold (Theobaldus).
V církevn í oblasti pozorujeme vohburské vlivy na okolnostech příchodu premonstrátů a cisterciáků do českých zemí. Avšak ani benediktinská fundace v Kladrubech nebyla zcela prosta těchto konotací, jakkoli často nepřímých, přesto hovořících zřetelným jazykem.
I to byl jeden z rozměrů přemyslovsko-vohburských kontaktních zón během 12. století. Naproti tomu Chebsko představovalo území původně náležející (ať už z jakéhokoli titulu) markrabatům.
Po roce 1146 se ho ujal Konrád III., ale dřívější vohburští ministeriálové byli využiti novou štaufskou správou, jejíž některé složky se však nezříkaly kontaktů se svou původní vrchností. Dokonce můžeme zvážit, zda nebyly v dvojnásobném vazalském poměru jak ke Štaufům, tak k Vohburkům.
To se nevylučovalo a v podstatě ani nenarušovalo akceschopnost ministeriálů na Chebsku - za předpokladu, že Vohburkové spolupracovali s římskými králi. A to byl případ převážné většiny 12. století.