V letech 1919-1921/1922 byla Podkarpatská Rus ožehavou otázkou vnitřní i československé zahraniční politiky. Příslušnost Podkarpatské Rusi k ČSR ovlivňovala podobu bilaterálních vztahů s bezprostředními sousedy, Maďarskem i Polskem.
Paradoxním problémem nového státu se po připojení Podkarpatské Rusi stalo zejména to, že se v otázce realizace mezinárodního závazku, tedy poskytnutí autonomie, od začátku střetávaly dvě, takřka neslučitelné politicko-správní koncepce. Na jedné straně koncepce jednotného politického národa československého a tedy i přísně centralisticky řízeného státu, a na straně druhé koncepce Rusínů a jejich mezinárodněprávně garantované autonomie (územní, politické, kulturní), jejíž existenční podmínkou ale byla jen politicko-správní decentralizace v rámci tohoto státu.
Rusíni požadovali, aby byli uznáni za specifickou národně-politickou korporaci uvnitř státu a od okamžiku, kdy se Podkarpatská Rus stala součástí československého státu, se otevřeně hlásili k aktivní spoluúčasti při výkonu správy tohoto území. Je skutečností, že od počátku se názory československých a rusínských politiků na model správy tohoto území zásadně rozcházely, veřejně se však neprojevovaly.
V těchto rozporech se však zásadně odrážela rozdílná míra identifikace nového státu (a jeho politického vedení) s tímto nově nabitým, ale historicky, politicky i kulturně cizím územím. Jen minimálně reflektovalo politické vedení nového československého státu historický význam tohoto procesu pro představitele domácích i zahraničních Rusínů.
Tato neznalost, nezájem, a kolikrát i úřednická arogance, sehrála významnou roli v postupném ochlazování vztahů mezi těmi, kteří československé řešení budoucnosti Podkarpatské Rusi prosadili. Právě období let 1919/1922 je sice krátkým, ale z hlediska prosazení rusínské autonomie faktickým vrcholem této snahy, která se již v budoucnu a za demokratických podmínek nikdy nezopakovala.