V textu Stabat Mater píše Julia Kristeva o zážitku mateřství. Tento stav popisuje jako žity paradox, jako moment rozštěpení a kolapsu identity.
Prostor mezi já a nejá, kterym matka v průběhu těhotenství prochází, spojuje Kristeva s pocitem závrati "tváří v tvář propasti mezi tím, co bylo moje a co je nadále už nenapravitelně cizí"1. Tři autorky, jejichž díly se zabyvám v tomto příspěvku, představují různé verze svědectví o sestupu do této pomyslné propasti.
S pomocí teoretického aparátu čerpajícího z textů Julii Kristevy zaměřuji pozornost k "temnému kontinentu"2 mateřské zkušenosti a prostřednictvím analyzy příkladů se pokouším toto teritorium ukázat zevnitř. Díla, o nichž bude řeč, odrážejí navysost vtělenou zkušenost, ale zároveň překračují tradiční dualitu, která proti sobě staví odtělesněny logos a němé pasivní tělo.
V rámci tohoto nedualistického pojetí matka obrací katastrofu vlastní identity v tvůrčí akt, uniká prokletí "neřeči těla", ale přitom si zachovává vazbu k předsymbolické funkci jazyka, kterou Kristeva spojuje právě s mateřstvím.