Pamela Pernissová a Gabriella Viglioccová: Ikonicita jako pojítko mezi prožíváním světa a prožíváním jazyka

Abstrakt

Ikonicita, tj. vzájemná podobnost mezi jazykovou formou (jak v mluvených, tak ve znakových jazycích) a významem, je tradičně považována za okrajový jev, který z hlediska kognitivního zpracovávání, ontogeneze a fylogeneze jazyka není příliš důležitý. Za stěžejní rysy lidského jazykového systému se spíše považují arbitrárnost a jeho symbolická povaha.

V tomto textu zaujímáme odlišné stanovisko, v rámci něhož ikonicitu chápeme jako vysoce efektivní nástroj, který slouží k usouvztaž- nění jazyka a lidských senzoricko-motorických prožitků v dialogické komunikaci v mluveném i znakovém jazyce. Ikonicita jako taková je klíčem k porozumění fylogenezi, ontogenezi a kognitivnímu zpracovávání jazyka.

Z evolučního hlediska sehrála ikonicita klíčovou roli při vzniku jednoho z centrálních rysů lidského jazyka: externalizace3 (schopnost jazyka odkazovat na entity fyzicky nepří- tomné v okamžiku komunikace); z hlediska ontogeneze lze uvažovat o úloze ikonicity při osvojování referenčnosti (učení se propojovat jazyková pojmenování s věcmi ve světě, s objekty, událostmi atp.), která tvoří integrální část procesu osvojování lexika. V oblasti kognitivního zpracovávání jazyka nám ikonicita může posloužit při porozumění procesu tělesného ukotvení jazyka (embodiment, tj. ukotvení v našem smyslovém a motorickém systému), jež je jádrem smysluplné komunikace.