Abstrakt
Úsilí národního státu řídit migraci se potýká s řadou překážek, kterým migrační studia dala jméno "control gap". Příspěvek se soustředí na mechanismy, jimiž stát omezuje v řízení migrace sám sebe.
Kvalitativní analýza dvaceti hloubkových rozhovorů s vysokými úředníky popisuje, jak tvůrci politik vnímají svou moc a bezmoc. Jejich vnímání a jednání je určeno třemi vzájemně závislými a provázanými strukturálními prvky: racionalitou vládnutí (disciplínou a dispozitivem bezpečnosti), principy diferenciace v mocenském poli (mocí a legitimitou) a mírou politizace (existencí veřejného nároku).
Studie pracuje s koncepty Pierra Bourdieua, Michela Foucaulta a Jürgena Habermase, aby objasnila, proč je ve vztahu k migraci "stát vyjmutý z odpovědnosti" (ústy jednoho z informátorů). Vyjmutí z odpovědnosti probíhá na dvou úrovních: vysocí úředníci bez ohledu na svůj klesající mocenský vliv setrvávají v uzavřené, disciplinární racionalitě, který jim dává maximální legitimitu.
Tuto strategii úředníkům umožňují volení zástupci, kteří rovněž sami sebe vyjímají z odpovědnosti a maximalizují svou legitimitu na úkor moci. Řízení migrace udržují apolitické, mimo veřejnou diskuzi, a tak se vyhýbají vzniku veřejných nároků. "Control gap" je tedy v případě české migrační politiky důsledkem slabé pozice volených zástupců a nízké úrovně veřejných nároků. Díky nim vysocí úředníci mohou setrvat v disciplinární racionalitě, která již v Schenghenu neumožňuje efektivní řízení migrace.