Na přelomu 19. a 20. století docházelo v mnoha evropských zemích se slovanskými kořeny k intenzivnímu následování francouzských uměleckých podnětů, na něž bylo nazíráno jako na umělecký ideál. Francouzský vliv se u nás šířil nejen prostřednictvím děl domácích umělců, kteří odjeli za vyučením do Paříže, ale také skrze výstavní činnost, kterou doprovázel vzrůstající akviziční zájem českých sběratelů.
Stěžejní úlohu mediátora nového uměleckého proudu v tomto ohledu sehrál Spolek výtvarných umělců Mánes, který působil jako stěžejní zprostředkovatel Bourdellova vlivu dlouhodobě a snažil se oživovat sochařův odkaz i po skončení velkolepé pražské výstavy. Oficiální korespondence mezi sochařem a členy spolku byla sice obnovena až v období 1919-1927, mezitím však Mánes připravoval druhou Bourdellovu výstavu v roce 1912 či nabídl dvě díla ze svého vlastnictví k trvalému zapůjčení Moderní galerii.
Po Bourdellově smrti posléze Mánes komunikoval s vdovou Cléopâtre Bourdelle, přičemž výsledkem této vzájemné korespondence měl být ambiciózní výstavní projekt sochařovy posmrtné výstavy, který by důstojně oslavil Bourdellův vliv na české prostředí. Uctění Bourdellovy památky se nakonec odehrálo v podstatně skromnějším měřítku, a sice přičleněním jeho dvou děl ke 150. spolkové výstavě.