Abstrakt
Základní ambicí této studie je představit Dufrennovo pojetí a priori jako pokus o překonání sociologického a historického relativismu, který stejně jako v jiných humanitních vědách převládá i v estetice. Dufrenne se snaží prokázat, že veškeré porozumění a artikulaci smyslu nelze odvozovat z empiristického rámce.
Nestačí zohledňovat jen to, co člověk zažil, zvyky, normy a hodnoty společnosti, v níž vyrostl a jejíž sensus communis formuje jeho vnímání reality, nýbrž zásadní význam pro poznání mají obecné apriorní konstanty lidského bytí ve světě. V jednotlivých kapitolách postupně interpretujeme, jak se Dufrenne svou koncepcí a priori vymezuje vůči epistemologii (kap. 2) a především vůči Kantovi (kap. 3), jak překonává subjektivismus (kap. 4) a intelektualismus (kap. 6) a činí z a priori dějinný pojem (kap. 5), jenž je neoddělitelně spjat s imaginárním (kap. 7).
Všechny tyto body jsou s tradičními vymezeními a priori podle pravidel logiky naprosto nesourodé. Dufrennova myšlenka a priori je originálním příspěvkem k řešení problému cognitio sensitiva, tedy otázky, zda a nakolik je možné na konkrétní smyslově pociťované jednotlivině dospívat k poznání obecně nutných pravd.
Dufrenne je přesvědčen, že aisthetické aspekty zkušenosti, jako je smyslové pociťování, imaginární, tělesnost, jsou nejpravějším vodítkem k poznání hlubinných pravd lidského bytí ve světě, neboť se v nich projevuje apriorní základ, jenž je společný jak člověku, tak světu a jehož garantem je Příroda. Výsostným případem takových aisthetických fenoménů jsou umělecká díla a výsostným typem zkušenosti je zkušenost estetická.