Abstrakt
Pravidlo, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem, zakotvené v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod či čl. 50 odst. 5 Ústavy Slovenské republiky, představuje součást práva na spravedlivý proces v trestních věcech. Zásada ne bis in idem se netýká pouze vyloučení dvojího stíhání a potrestání za trestné činy sensu stricto označené takto ve vnitrostátním zákonodárství, ale týká se i deliktů projednávaných správními orgány, které mají povahu trestních věcí dle Úmluvy ve smyslu sensu lato.
Příspěvek zkoumá důsledky zásady ne bis in idem na skutky, v nichž je spatřován přestupek a kárný delikt, a to ve vztahu k problematice jinému projednávání a trestání za delikt správní či za trestný čin.