Všeobecné životní podmínky připomínaly ve sledované době spíše pokračování války, než návrat k mírové každodennosti - především, pokud přihlédneme ke všeobecné míře násilí a fenoménům stanného práva, nucených migrací, masového vyhlazování atd. Přesto bývá květen 1945 v tradičním historickém narativu vykreslován jako zlomový bod oddělující dvě epochy (válečnou a poválečnou), proti čemuž se snažím v předkládané studii vyzdvihnout kolektivního násilí jako fenomén zásadním způsobem překračující zažité chronologické mezníky.
Přes proměnu struktury aktérů a forem to byla právě celkově vysoká míra násilných interakcí, která dobu válečnou propojovala s prvními poválečnými týdny a měsíci. Tento fakt mě přivedl ke zhodnocení dostupných parciálních analýz vývoje násilí na území českých zemí ve sledovaném období (Jiří Padevět, Tomáš Staněk) , na jejichž základě rekonstruuji v první části makro sociální topografii kolektivního násilí a identifikuji hlavní aktéry politiky kolektivního násilí (Charles Tilly).
Ohniskem jsou především závěrečné válečné operace a následné období živelné retribuce a vyhnání (tedy období zhruba od dubna do srpna 1945). Rekonstrukce systémových podmínek utváří interpretační rámec každodenních násilných střetů, které jsou předmětem analýzy situačních politických, kulturních a sociální faktorů v druhé části.
Zvolené členění by přitom nemělo vytvářet dojem, že násilné události vnímám jako pouhopouhý trpný důsledek státní politiky a strukturních determinantů. Naopak se podle mého názoru jedná o složité a vzájemně propojené fenomény, zahrnující také rozdílnou míru ovlivnění lidovou kulturou (mentalitami, tradicemi, zvyky, rituály apod.).