Ve svém příspěvku bych se rád věnoval souvislostem proměn obrazů kolektivní identifikace se vzestupem extrémních státních politik kolektivního násilí v tzv. dlouhých 40. letech 20. století v Evropě - tzn. od dolehnutí důsledků velké hospodářské krize počátkem 30. let přes druhou světovou válku až po proces destalinizace ve východní Evropě v polovině 50. let 20. století. V tomto období došlo ke vzestupu představ ohrožení společností a s ním souvisejícími radikálními představami jejich ozdravení skrze uzavírání hranic společenství.
Z nich měly být za pomoci státních politik identifikace a kolektivního násilí moderního byrokratického státu vyloučeny všechny cizorodé elementy za současného zajištění sociálního blahobytu pro společenství většinové. Fašistické myšlenkové systémy a politická hnutí přitom představovaly jen jeden z možných projevů komplexu radikálního sociálního inženýrství, ekonomického plánování a extrémních politik násilí - které by bylo možno vysledovat jak ve státních politikách liberálně demokratických, sovětských nebo pozdějších státně socialistických.
Rád bych se tedy zamyslel nad specifiky vztahu fašismu k politikám sociálního vyloučení a kolektivního násilí v podmínkách moderního byrokratického státu a radikálních proměn představ národního společenství.