Abstract
V úvodu článku "České divadelní umění a normalizace" je provedena analýza pojmu normalizace v rovině obecné a následně jsou popsány a vysvětleny její dopady v podmínkách Československa, v českém divadelním umění. Článek se zabývá historickým obdobím od potlačení "pražského jara" v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy do "sametové revoluce" koncem roku 1989, obdobím snahy tehdejších představitelů rozhodujících politického subjektu Komunistické strany Československa vrátit v naší zemi společensko-politické uspořádání, které tu existovalo před liberálním hnutím šedesátých let. Obsahem příspěvku je jednak vysvětlení základní posrpnové divadelní byrokracie, její činnosti a spolupráce se stranickými orgány: Svaz českých dramatických umělců na české úrovni a na federální úrovni Svaz československých dramatických umělců a dále jsou popsány a vysvětleny dopady "normalizace" na konkrétní divadelní instituce a na konkrétní umělce.
Mezi vybrané instituce, kterých se "normalizace" bezprostředně dotkla, bylo zařazeno Krejčovo Divadlo za branou s celým svým autorským a realizačním týmem, dále je dán prostor Národnímu divadlu v Praze, jeho konsolidačnímu procesu a pozornost je dále věnována i dalším pražským divadlům. Prostor je dán i samotným umělcům, kteří poznali dopady "normalizace", O.
Krejčovi, Miroslavu Macháčkovi a Jiřímu Koutovi.