Abstract
Příspěvek vykládá Platónův pojem básnictví jako takový typ řeči, která zjevuje cosi pravdivého, a to na základě božské inspirace, přičemž ta část řeči, která je vytvořena na základě inspirace, není založena na vědění. Zároveň lze rozlišit dvojí druh básnictví.
Básnictví v tradičním slova smyslu a básnictví filosofické. Básnictví v tradičním smyslu může být různě silně inspirované, ba lze mluvit o tom, že jsou v jednotlivých básních inspirovány pouze jejich části.
Proto lze vytknout dva extrémní póly, mezi nimiž se pohybují díla nefilosofických básníků. Pouze teoreticky existující plně inspirované básnictví, kde by byla zjevena v každé části díla pravda, a to bez básníkova vědění.
A básnictví zcela neinspirované, které de facto básnictvím není, ale sdílí s ním pouze vnějškové znaky jako například verš a metrum. Obecně lze také říci, že ani fakt, že básně jsou nápodobou, ani jejich moc nad duší, nemohou založit odmítnutí básnictví v jeho bytnosti.
To, co Platón odmítá, je nekritické zacházení s básněmi ze strany básníků i posluchačů, a to proto, že básně nekontrolovaně mísí pravdivé a nepravdivé. Odmítnut je tak jen určitý způsob básnění a příchylnosti k němu.
Kritériem, podle něhož je básnictví posuzováno, je přitom vědění filosofů, což pravděpodobně znamená že je s básněmi zacházeno jako s hypotézami, resp. je zkoumán jejich soulad s hypotézami filosofickými. Filosofické básnictví by pak mohlo označovat způsob zacházení s řečí, kdy inspirované jsou pasáže dialogu používány jako předběžný celkový rozvrh, v jehož rámci je určitá hypotéza kriticky přezkušována a rozvíjena a která je samy dialekticky promýšleny v souvislosti se zkoumanou parciální hypotézou.