Potenciál digitálních her nabízet četné prostředky sebevyjádření patří v rámci odborného diskursu k frekventovaně diskutovaným tématům. V rámci virtuálních světů, které nabízejí transparentní a komplexní způsoby akce, mohou výzkumníci přirozeně pozorovat, jaké různé přístupy existují k dosahování třeba i identických cílů.
Přestože je tento umělý prostor někdy vnímán jako nástroj pouhého eskapismu od reality, aktuální trend onlinových her může sloužit jako příklad propojení mezi realitou a fikcí. V podobném duchu by se chtěli autoři tohoto příspěvku zabývat ideou aplikace výsledků předchozího výzkumu stylů hráčů videoher na aspekty vývoje člověka v různých obdobích života.
Při sledování tohoto cíle bude využito srovnání mezi koncepcí hravé ritualizace ego integrujících aktivit E. H.
Eriksona a formami hraní uvnitř fikčních světů videoher, které metaforický odráží tyto sociální procesy.