Abstrakt
Pacienti s diabetem jsou často postiženi řadou komplikací, jednou z nich je diabetické onemocnění ledvin. Protože počet pacientů s diabetem narůstá a díky kvalitnější, avšak stále nedokonalé léčbě se prodlužuje doba jejich přežívání, zvyšuje se i počet pacientů se zhoršenou funkcí ledvin.
Ačkoliv se výskyt nejzávažnějších stadií renálního selhání v populaci pacientů s diabetem daří relativně stabilizovat, narůstající počet pacientů s mírnějšími stupni renálního selhání významně ovlivňuje zdravotní péči. Z pohledu lékaře se jedná o komplikaci ovlivňující léčebné možnosti, monitoraci laboratorních parametrů a edukaci pacienta, pro plátce zdravotní péče to znamená navýšení nákladů a pacienti samotní se potýkají zejména s negativním dopadem onemocnění ledvin na kvalitu jejich života.
Je tedy nutné hledat další cesty nad rámec pečlivé léčby hyperglykemie a arteriální hypertenze, které by mohly riziko rozvoje postižení ledvin příznivě ovlivnit, nejlépe již v časných stadiích léčby diabetu. Nadějnou lékovou skupinou, která nedávno vstoupila do klinické praxe, jsou inhibitory zpětné reabsorpce glukózy v proximálním tubulu prostřednictvím transportéru SGLT-2 - tzv. glifloziny.
Některá data (zatím nejrobustnější data máme ze studií s empagliflozinem) naznačují, že mohou snižovat riziko rozvoje postižení ledvin specifickým mechanismem. Cílem tohoto článku je zamyslet se nad komplexním dopadem gliflozinů na klinickou praxi.