V článku je nastíněn spor mezi moderními badateli o interpretaci Zósimových Nových dějin, především otázka povahy jeho práce s prameny, která dosud nebyla v české a slovenské literatuře reflektována. Autor sám souhlasí s přístupem Françoise Paschouda a dalších a domnívá se, že Zósimův text je založen výhradně na dvou pramenech, dějinách Eunapia ze Sard a ὕλη συγγραφής Olympiodóra z Théb, a skrze ně zračí některé myšlenky tzv. posledních pohanů post-alarichovského Říma.
Zvláštní pozornost je věnována tzv. antimomarchickému exkursu, k němuž sice existují v rámci antického myšlení paralely, ale jen pokud jde o některé jeho konkrétní prvky. Jak tyto paralely, tak i zvláštnosti exkursu však podporují domněnku, že vznikl v myšlenkovém prostředí římské senátní aristokracie.