Abstrakt
Tento článek upozorňuje na trend prorůstání zákazu zneužití práva do oblasti práva daňového. Tento trend můžeme v posledním desetiletí pozorovat v českém i v mezinárodním kontextu v judikatuře soudů i v řadě legislativních iniciativ.
Cílem této práce je identifikovat význam zákazu zneužití práva v právu daňovém. První část článku se zaměřuje na subjektivní kritérium zákazu zneužití práva.
Druhá část se věnuje významu objektivního kritéria a vzájemnému vztahu obou kritérií. Docházím k závěru, že transakce, které se jeví být iracionálními, umělými či účelovými, musí být posuzovány s ohledem na smysl a účel práva, které je reguluje.
To však musí platit pro všechny transakce poplatníka, včetně těch provedených v dobré víře. Proto považuji subjektivní kritérium zneužití práva za nadbytečné.
Užívání subjektivního kritéria může být zvláště škodlivé v situaci, kdy je užíváno samostatně. Odebrání daňové výhody v závislosti na "čichovém testu" správce daně či soudce ohledně racionality či účelu transakce, bez současného zvážení smyslu a účelu zákona, je v rozporu s ústavním požadavkem uložení daně na základě zákona.
Domnívám se, že zákaz zneužití práva nijak nepřispívá k vyjasnění otázky, které daňové plánování je dovolené, a které nikoliv. V daňovém právu je tento institut nadbytečný.
Užitečnějším se jeví připuštění teleologického výkladu v nejširším slova smyslu. Zneužití práva by pak bylo možné chápat ne jako samostatné a rozhodné kritérium posuzování legality jednání poplatníka, ale jako pojem vhodný k uchopení dílčích teleologických výkladů.