Abstrakt
Na základě vlastní zkušenosti s již dokončeným biografickým výzkumem se ve svém příspěvku pokusím postihnout několik rovin, které, domnívám se, mohou být pro další rozvoj orální historie přínosné nebo přinejmenším inspirativní. V první řadě je potřeba definovat alespoň rámcově rozdíl, který spatřuji mezi historickým výzkumem, zaměřujícím se spíše na osobnost (biografický), a výzkumem, na jehož počátku stojí spíše něco "nadosobního", co jednotlivé aktéry historických událostí převyšuje (tematicky laděný výzkum).
Od toho se pak odvíjí (možná) rozdílná povaha orálně-historických rozhovorů jakožto primárního zdroje poznání (o osobnosti nebo o tématu). Základní pravidlo totiž radí nedůvěřovat automaticky pouze jednomu zdroji, nýbrž spíše - je-li to možné - více pramenů komparovat mezi sebou.
A zatímco v tematickém, orálně-historickém výzkumu můžeme porovnávat minimálně jednotlivé výpovědi narátorů, aniž by bylo nutné provádět rozsáhlý archivní výzkum, v biografickém výzkumu je tomu obvykle jinak. Vycházejme samozřejmě z předpokladu, že biografická práce je (a může být) založena na orální historii.
Je pro nás jednostranně (a z principu subjektivně) podaný obraz vlastního života dostatečným zdrojem poznání, nebo je záhodno najít ještě další pramenné stopy, které by vlastnímu vyprávění "nastavily zrcadlo"? Jakkoli je asi zřejmé, že osobně se stavím spíše k druhé variantě, nemělo by to vyvolávat dojem jakési konfrontace narátora s "tvrdými fakty", spíše naopak: domnívám se totiž, že kupříkladu archiválie (různé povahy) či svědectví dalších osob mohou být nejen "nástrojem k ověření pravdivosti sdělení", ale také inspirací pro nás při vedení rozhovorů, protože některé věci nám ani narátorům bez připomenutí "zvenku" zkrátka vůbec nemusejí přijít na mysl.