Abstrakt
Zanechaná svědectví o prožité minulosti, ať už ve formě sepsaných pamětí, či ústně sdělovaných životních příběhů, představují svébytný historický pramen, jehož úloha je v kontextu zkoumání a "objevování" dějin nezastupitelná. Avšak jedná se zároveň o pramen bytostně subjektivní, vystavený nezbytné konfrontaci s dalšími zdroji poznání a komparativními vědeckými přístupy.
U obou zmíněných narativů nalézáme vedle společných znaků i specifické rozdíly, jež mohou zásadně ovlivnit finální interpretaci. Zatímco asistované ústní svědectví bývá jakožto produkt orálněhistorického výzkumného procesu obvykle výsledkem kompozičních záměrů tazatele, vykazují memoáry především osobní kompozici vzpomínajícího.
Tento příspěvek vychází z psaného a vyřčeného vyprávění, kdy se autor ocitá v roli účastníka životopisného interview.