"Do služeb lidu!": Historické dědictví jako součást ideálu "socialistického města" v období padesátých let
Abstrakt
Zásadní součást socialistického modernizačního projektu tvořila již od prvních let jeho fungování fyzická a symbolická transformace (nejen) městského prostoru v souladu s hodnotami a záměry nastoupivšího režimu. Záměrem deklarované vize "socialistického města" se stalo vytvoření kvalitativně odpovídajícího prostředí, jež by svými funkčními i vizuálními parametry pomáhalo formovat charakter kýženého "nového člověka".
Přestože ambiciózní projekty, vypjatá budovatelská rétorika i sugestivní propagandistické obrazy všestranného růstu a pokroku operovaly primárně s perspektivou budoucnosti a schematem vzestupného, komunistickým modelem společnosti završeného vývoje, v naprosté většině měst - v čele s pražskou metropolí - bylo nutné vyrovnat se především s dochovaným stavebně urbanistickým kontextem, oproti sousedním státům socialistického bloku jen slabě zasaženým důsledky 2. světové války, a s na něj navázanými symbolickými rámci. Nejen z tohoto důvodu se otázka vztahu k historickému dědictví stala v kontextu modernizačních strategií československého stalinismu velmi důležitou.
Příspěvek bude za pomoci konkrétních, zejména pražských příkladů v základních obrysech analyzovat zásadní a přesto ambivalentní úlohu památek a tradic v sebelegitimizační politice a prostorové reprezentaci upevňujícího se komunistického režimu 1. poloviny 50. let. S poukazem na některé dobové souvislosti (mj. výkladový koncept českých dějin Zdeňka Nejedlého a ze SSSR importovanou doktrínu tzv. socialistického realismu) se pokusí prokázat, že důraz na národní minulost a zdánlivě apolitické projekty památkových rekonstrukcí nepředstavovaly v prostoru modernizovaných měst nelogický anachronismus, ale byly ze strany soudobých mocenských elit, části expertů a médií odůvodňovány jako ideologicky i funkčně přirozená součást celospolečenského procesu "budování socialismu".