Abstract
Úlohou příspěvku bylo odhalit, jakými prostředky (výrazovými a obsahovými) je budován dojem jinakosti či cizosti při "promluvách mrtvých" u některých českých básníků, od Karla Hynka Máchy a Karla Jaromíra Erbena, přes Karla Legera, Františka Serafínského Procházku, Augustina Eugena Mužíka, Karla Babánka a Jana Vrbu, až po moderní básníky, jako je Zbyněk Hejda a Radek Fridrich.