Abstrakt
Článek je věnován charakteristickým znakům skandinávské rytířské epiky psané prózou. Rozdíl mezi překladovými a původními rytířskými ságami je demonstrován na norském překladu Písně o Rolandovi a na pozdním islandském zpracování Tristana.
Naším cílem bylo vysvětlit tyto změny v kontextu staroseverské kultury i literárních konvencí. Staroseverské překlady byly částečně utvářeny tak, aby uspokojily očekávání cílového publika, které na tento žánr nebylo zvyklé.
Vytrácení dvorských myšlenek v pozdně středověké islandské tradici je podle autorky analogické k vývoji pozdního německého artušovského románu a není čistě výrazem toho, že by Seveřané těmto konceptům nerozuměli.