Abstract
Příspěvek vychází z teorie stereotypů, tak jak k nim přistupuje kognitivní lingvistika a etnolingvistika. Představuje předběžné výsledky probíhajícího výzkumu stereotypu slyšícího člověka z pohledu jazykové a kulturní menšiny Neslyšících; zmíňuje různé významy a konotace pojmu "osoba, která slyší".
Na základě jazykových a empirických dat i mnoha příkladů z dat textových - projevů neslyšících v českém znakovém jazyce i v psané češtině, včetně ukázek umělecké tvorby, se ukazuje, že tento stereotyp je v rámci jazyka a kultury českých Neslyšících zdaleka nejsilnějším - srovnatelným např. s obvyklými stereotypy národností v mluvených jazycích.