Abstract
Dívat se na psaní historie jako na dílo literatury samozřejmě není žádnou novinkou. Velkou pozornost na sebe během posledního půlstoletí strhával tropologický přístup, reprezentovaný především Haydenem Whitem.
Zatímco teoretici bouřlivě debatovali, historici si dále psali po svém, řízeni především logikou vlastního oboru. Zvětšující se propast mezi oběma rovinami historiografie, vyprávěním a epistemologií, se ve svém díle pokusil zmírnit Paul Ricoeur.
Vyprávění jakožto žánr navázal na lidskou schopnost komunikovat zkušenost času, specifickou časovost dějinnosti potom učinil doménou právě historického psaní, tedy žánru spojujícího v sobě vyprávění i epistemologii. Jak může vypadat hermeneutika historie, která by se o toto pojetí opírala? Jak interpretovat historické dílo jakožto literaturu i vědu zároveň? Možnou cestu lze nabídnout četbou knihy Krajina a paměť Simona Schamy, jež obě roviny umně snoubí a dává tak vzniknout zcela specifické čtenářské zkušenosti.