Abstract
Na škále diverzity meziválečných československých regionů zastupuje Vysočina negativní případ hospodářsky a sociálně hluboce zaostalého území na periferii Čech a Moravy. Právě negativní charakteristiky - zaostalost, periferalita a územně-správní rozdělení podél zemské hranice- lze vnímat jako specifické "negativní dědictví" regionu, jež formovalo identitu této oblasti.
Vysočina tak byla dlouhodobě vnímána skrze své negativní vývojové trendy, prohlubované nevýhodnou polohou a nehostinnými přírodními podmínkami. Teprve koncem 30. let přišel východočeský regionalista a vodohospodář František Radouš s novým vnímáním tohoto regionu. Šlo o nezainteresovaného "vnějšího" experta, který v rámci svého komplexního návrhu hospodářské modernizace Vysočiny vnímal regionální identitu nikoliv v negativním smyslu, ale naopak jako východisko územně-správního sjednocení, které by umožnilo centrálně koordinované řešení modernizačních úkolů.
Perspektivou regionální diverzity a potřeb rozvoje Československa viděl Radouš Vysočinu jako strategicky důležité území, a to zejména z hlediska potenciálu vodních zdrojů (přehrady a vodní elektrárny) a dopravní infrastruktury (dálnice a železniční koridor jako spojnice Čech a Moravy). Příspěvek tak představí Radoušovu specifickou definici Vysočiny, vycházející z technokratického vnímání regionu a jeho identity.
Historická zaostalost Vysočiny nepředstavovala pro hospodářského experta "negativní dědictví", ale naopak definovala celistvý prostor modernizace, způsoby hledání využitelného potenciálu a možnosti jeho zhodnocení. Prostřednictvím prosazovaných vizí a návrhů jejich realizace tak ukážeme specifika Radoušova přístupu k problematice československého regionálního vývoje.
Radoušův komplexní způsob řešení regionální modernizace lze považovat za vizionářský i ve světle pozdější poválečné centralizace a budování průmyslu a infrastrukturních sítí poválečného Československa.