Abstract
Úsměv ducha čili ironie vede k deziluzi a poznání. Je to rodící se nedokonalé poznání vycházející z distancovaného postoje (parabáze).
Ironie se táže, je znepokojivá, ale zároveň uvádí do pohybu myšlení, které směřuje k jasnozřivosti a anagnorizi. Smích, který ironie vyvolává, je smíchem katarzním.
Mnohé, co si lze pomyslet o ironii, lze si pomyslet i o rétorických vypravěčích Milana Kundery a vypravěči Musilova Muže bez vlastností. Tito distancovaní vypravěči prahnou po deziluzi a poznání, a tak se vydávají na "noetickou výpravu".
Fikční svět je pro ně světem určeným apriori ke zpochybnění, kontemplaci, reflexi a interpretaci. Úsměv ducha, se kterým se na noetickou výpravu vydávají, je z tohoto hlediska neodmyslitelnou, přirozenou součástí jejich vypravěčské strategie.