Ramírez zde porovnává fantastickou literaturu s fantastickou architekturou a kategorizuje možné druhy interakcí (nefantastická architektura ve fantastické literatuře, architektura narušená vlivem fantastického, architektura jako symbol duševního stavu atd.) Blíže se metodám literární topografie, analyzuje popisy prostředí v několika beletristických dílech a ukazuje, jak se v nich projevuje fantastický aspekt. Dále se věnuje fenoménu Šalamounova chrámu a pokusům o jeho rekonstrukce (např. od J.
B. Villalpanda či B.
Lamy), které vznikaly jako kreativní propojení biblických textů, archeologických poznatků a dobové architektonické praxe. Ramírez sleduje i vliv těchto rekonstrukcí na prostředích v některých renesančních obrazech.
Nakonec se zaobírá architektonickými utopiemi na ilustracích vědecko-fantastických časopisů první poloviny 20. století, ve kterých se projevoval vliv soudobé architektonické produkce moderny a art deca. Ramírez dokládá, že jeho pojetí ikonografie místa umožňuje studovat oblasti zdánlivě příliš vzdálené časově i žánrově.