Abstrakt
Starší interpretace autoportrétů Egona Schieleho vycházejí převážně z psychoanalýzy a hledají zdroje jeho výtvarného jazyka v autorově nitru a psychice. Později se objevují názory, které spojují výtvarný styl nejen Egona Schieleho ale i dalších vídeňských expresionistů s rozvojem psychiatrie a s nově objevenou diagnózou hysterie (Jean-Martin Charcot 1825-1893).
Fotografie, které jsou Charcotovou konstrukcí hysterie a posléze i fotografie dalších neuropatologických pacientů se z francouzské kliniky Salpêtrière dostávají pomocí klinických periodik do Vídně. Na fotografiích hysterie jsou pacientky většinou v extrémním svalovém napětí, zachycené několikrát během hysterického záchvatu; extrémnost fotografií a mnohdy i erotický podtext zajistily fotografiím velkou publicitu.
Umělci často na klinikách a ústavech spolupracovali s lékaři portrétováním nemocných a i díky tomu byla výtvarná scéna s novými výzkumy a jejich dokumentací ve stálém kontaktu. Egon Schiele pak byl ve spojení jak s těmito umělci, tak i s lékaři a měl tedy snadný přístup k publikacím dokumentujícím nemocné.
Společnost až voyeuristicky sledovala fotografie exaltovaných žen (hysterie) a deformovaných mužských těl (neuropatologie). Lze předpokládat, že jazyk "patologického těla" byl všeobecně srozumitelný a "patologické tělo" se tak stalo symptomem doby.
Objevuje se nejen ve výtvarném umění, ale také např. v divadle. Extrémní výraz zkroucených těl využíval Egon Schiele jak pro své autoportréty, tak pro portréty svých mecenášů a sběratelů.
Rychlý sled autoportrétů, které Schiele vytvořil, tak lze přirovnat k obsesi rozsáhle dokumentovat nemocná těla, aby tak nemoc byla zcela zmapována a charakterizována. Podobně se Egon Schiele zřejmě snažil ve sledu svých autoportrétů cele obsáhnout sebe sama.